Pel - mel

Příběh papouška Káči

Předmluva:
Jednoho dne mi přišel e-mail z Turecka s dotazy k chovu papouška žako od paní Mileny, která žije a pracuje dlouhodobě v zahraničí. Je to člověk, nade vše milující zvířata. Z naší vzájemné korespondence se vyvinulo krásné přátelství. Radujeme se společně z pokroků, které její papoušek dělá. Paní Milena velice poutavě píše, a já si dovoluji, s jejím laskavým svolením, uveřejnit úryvky z dopisů. Jsou důkazem velké lásky k žakovi Káče – původně divokému papouškovi, který díky péči a láskyplnému přístupu paní Mileny postupně krotne a získává důvěru v lidi. Chtěl bych, aby tyto řádky byly poučením a inspirací pro ty, kdo chovají papoušky jako domácí mazlíčky.
Milan Bartl

Úvod

Tak v listopadu (2006) to bude jeden rok, co mi koupil manžel naši Káču a je to týden, co sklonila hlavičku, otřela se mi o prst a já jí pohladila a začala drbat na krku za hlavičkou. Nevím, kdo z nás dvou byl v té chvíli v sedmém nebi… Milena

24. 1. 2006 – Náš život se zvířátky aneb pořídili jsme si papouška

Jsme s manželem dlouhodobě v zahraničí, s dvouletou přestávkou je to 11 let. Náš život si bez zvířat nedovedeme představit, a snad ani naše již dorostlé děti. Andulku jsme měli 12 let, kočičky máme 15 let, žili s námi pejskové, křečci, pavouci, psoun prériový, který se dožil pěti let a bohužel nedávno zemřel a stále nám chybí. Všechna ta zvířátka byla součástí naší domácnosti a oplácela nám to láskou a možností být s nimi v lásce až do jejich skonání. Nyní jsme v Turecku a pořídili jsme si (ještě než propukla ona ptačí chřipka) mládě žaka. Dostali jsme nějaký list o jeho rodičích, ale ještě jsme nebyli u veterináře. Jeho oko bylo černé až teprve posledních čtrnáct dní se objevilo světlé okruží, z toho jsme usoudili, že mu může být kolem šesti měsíců.

Voliéru má velkou, stále něco studujeme, aby našel lepší domov než u překupníka. Má velmi rád velkozrnnou slunečnici, dostává i směs pro žaky, vitaminizovaný písek, sépie, dřívka na štípání, jablíčko, mrkev, oříšky, senegalský klásek.

Má otevřenou klec, aby se necítil zavřený – tu klec jsme otevřeli asi po čtrnácti dnech po jeho zakoupení. Také ho kropíme, hned po ránu, protože máme topení, tak aby měl určitou vlhkost, jako by se prodíral listy stromů. Chci mu také udělat nějaký strom a o tom jsem si již přečetla také nějaké instrukce, ale ráda bych slyšela váš názor a radu, co bychom neměli zanedbat, protože žako je náš první větší papoušek. Naše láska k němu je jedna věc, ale neznalost by mu mohla ublížit. Milena

 31. 1. 2006 – Jak zvládnout péči o papouška

Chci velmi poděkovat za Vaši zprávu s radami o chovu žaka. Mám to vše vytisknuté a stále studuji a přečítám. Poopravuji domněnku, že jsem chovatel, pokud tedy nemyslíte, že chovatel je ten, kdo má nějaké zvířátko, i když ne na chov. Tak naše rodina vždy měla zvířátka koupená, darovaná, nalezená, a dokonce si nás i zvířátka adoptovala. Takže se omlouvám, zda jsem budila dojem, že jsem chovatel žaků. Koupili jsme pouze mládě žaka, abychom mu udělali lepší domov. Když už má být ve vězení a ne ve volné přírodě, tak ať je někde, kde ho budou mít rádi a snad mu dají vše, co bude potřeba, klid, lásku, a teplo domova. List při koupi papouška bohužel není, jak jsem se mylně domnívala, jeho rodným listem, ale je to list, že prodejce legálně obchoduje se zvířaty a že nakupuje od toho a toho dodavatele, asi s tím budeme mít problémy, ale uvidíme. Tolik na moji omluvu, doufám, že jsem vás moc nezklamala a nemyslíte si, že jsme ti lehkomyslní lidé, co kupují vše, co vidí, nebo je módní.

K našemu papouškovi – je ještě trochu ostražitý, ale už nechá ruku položit mlsek na klec, aniž by vyhrožoval nebo se nějak útočně tvářil na ruku. Dokonce se mi už podařilo, aby si ode mne vzal dřívko, které rád štípe. Vzhledem k tomu, že jsme oba dva zaměstnáni, tak ráno vyměníme vodu, krmení, pokropíme ho, pohovoříme, ale on se rozjede a začne běhat po bidle, trochu roztáhne křídla a křičí. Já si myslím, že chce buď ven, nebo chce nakrmit, ale jak zjistí, že není žádná odezva tak přestane a my odejdeme do práce. Výhoda je ta, že pracujeme v domě, kde bydlíme, takže se mi podaří často juknout a projít bytem. Necháváme puštěnou televizi, aby měl hlasy a kolem 15. hodiny přijdu domů a otevřu klec, opět vyměním vodu a dám mu nějakou mlsku. Papoušek – Káča – nebo Kačaba – jak mu říkáme, vyleze a začne preludovat různé zvuky, skřeky a sem tam prolétne a přistane buď na zemi, v knihách nebo na filodendronu, odkud zase přelétne pod stůl, tam se chvíli prochází. Odkryjeme ubrus, on se vyšplhá na gauč a z gauče přelétne na klec a je to. Někdy zase nelétá, ale jenom si protřepává křídla a to tak vehementně, že někdy spadne i z klece, jak se špatně uchytil drápky. Je velmi legrační, jak si nosí klacíček v zobáku a jde na bidýlko, aby mu dal co proto. Ještě vrtět ocáskem, tak je jak pejsek, co aportuje klacíček.

Dle vašich rad, jsme omezili přísun slunečnic, které mu doopravdy velmi chutnaly, protože tady mají Turci obzvlášť velkou – černou s bílým lemováním. Burák mu dáváme jeden až dva a ve slupce, aby si to sám vyloupl. O vařené vajíčko nemá moc zájem nebo ho sní velmi málo. Má rád jablíčko, salátovou okurku, salát, pomeranč, ananas, banán – prostě od ovoce mu dáváme kousínek od všeho, co si kupujeme pro sebe. Maso ani nic z jídel našich mu nedáváme. Jenom čistou vařenou rýži a to sem tam. Senegalské proso – klásek – rozcupuje na kousky a je rád, když mu ty kousky zase položím na klec a on je může vzít po kouskách do pařátku. Jsme prostě obě strany v poznávání jeden druhého a je to moc hezké. Milena

Něco málo o nás

V Mongolsku jsme byli v roce 1983–86 a 1988–91. Byla to tak krásná zem i ve své bídě, až vám to vhánělo slzy do očí. Když stojíte v údolí a vidíte tu čistou a neporušenou přírodu, tak víte, že jste doma, že jste z přírody vzešel a že tam patříte. Měli jsme sebou i naše tři děti a těm se to dostalo taky velmi pod kůži. Krkavec – byl prostě krkavec – tam jsem si uvědomila jeho pojmenování doslova a do písmene – chodil od jurty k jurtě, kde jsme hospodařili a něco vyžebral, sem tam se mi vykoupal v lavoru s vodou, pohoupal se na šňůře od prádla a strašně nadával, protože se vždycky přetočil na záda, jak mu ty velké pařátky na té měkké šňůře nedržely. Jídlo co dostal si doslova a do písmene zkrkal a to tak, že vzal kousek jídla a šup s tím pod látku jurty. Nebo vzal bábovičku a zobákem vykloval dírku, tam dal jídlo a bábovičkou to přikryl. Dokonce si dával jídlo i za komín od kamen, prostě si to zkrkal sám pro sebe.

Bylo tam nádherně a nebe bylo v noci plné hvězd, a to tak silně a čistě, (protože je tam velmi nízká vlhkost vzduchu), že to snad ani v planetáriu tak nevidíte. Koně jsou divocí a tak různobarevní, že jsme jim říkali krávokoně, protože byli taky tak strakatí v barvách až do zelena. Majetek Mongolů se vejde na vůz zapřažený za velblouda, či koně a vy v tu chvíli vidíte, jak jste marnotratný, nespokojený a stydíte se sám za sebe. Myjí se tak, že si ráno naberou vodu z čajové konvice do pusy a z té si ji pak vystřikují na dlaně a omývají se a vy v tu chvíli vidíte, jak si málo vážíte svého pohodlí a stále se vám něco nelíbí, a chcete víc a víc, a stydíte se ještě víc než před tím.

Bylo to krásné, poučné a nezapomenutelné. Po Mongolsku jsme byli v Thajsku – země s tak přívětivými lidmi, že když jsem přijela domů do Prahy a usmívala se na ulici na lidi, tak, jak jsem byla zvyklá z Thajska, lidé ode mně odstupovali, protože si mysleli, že jsem blázen. Je to země bídy a bohatství, vůně a smradu zároveň vedle sebe, ale plná slunce, láskyplných lidí a přátelství. Z Thajska jsme přejeli do Pekingu, do Číny – země neusměvné, schovávající za očima svou duši, tak jako svůj domov za zdmi, aby nebylo nic vidět. Ale i tam jsme našli čínské přátele a já thaji-juan meditační cvičení. Po necelém roce v Praze jsme odjeli do Kanady – sen mého muže. Země nádherná, nádherného podzimu, kdy javory obarví kraj do oranžovožlutorudých až fialovobordových barev a vy si uvědomíte, jak krásnou zemi máme i my, jenom stále něco hledáme, nejsme spokojeni s tím či oním a unikají nám vlastní krásy a hodnoty života samého. Z Kanady jsme teď přejeli sem, do Turecka. Je to zem plná historie a různých kultur, jdete po zemi v Tróji a vidíte ty trosky té krásy a lidského umění a zmaru. Stojíte na místech, kde stál svatý Jan, Beránek Boží, který se staral po smrti Ježíše Krista o Panenku Marii, stojíte na místech vysoko nad městem v troskách bývalé krásy a nadřazenosti a je vám vlastně smutno, co všechno člověk dokázal a co všechno dokázal i zničit – ze msty, z pýchy, z fanatismu, z krutosti, hlouposti, ale i z potěšení ubližovat. Vidíte, v každé zemi, kde jsem byla, jsem našla něco, střípek něčeho co mě obohatilo v poznání a zamyšlení se sama nad sebou.

Tak to je ve zkratce něco málo o nás – můj muž prvotně geolog, postupem času hospodář na velvyslanectví a teď na generálním konzulátu a já – jeho zavazadlo – ošoupané, odřené, ale stále držící pohromadě. Milena
 

22. 2. 2006 – Kačaba a její první pokroky

Trochu jsem se od minule odmlčela, ale aspoň mohu něco napsat nového o našem Kačabáku, jak pokračuje naše seznamování a sbližování.

Její strach z člověka a lidské ruky se projevoval vrčením a to vždy, když jsme přišli ke kleci nebo jsme vyměňovali jídlo. To už se stává velmi málo a dokonce si bere pamlsky nebo dřívka z ruky, jenom nesmí být na natažené dlani. Pak vrčí a ustupuje. Další úspěch je v přikrývání na noc velkým kusem látky, aby měla svoje intimní místečko na spaní a nic jí nerušilo. Dříve to brala velmi nespokojeně a teď se nechá přikrýt i při světle. Je velmi hovorná – vyluzuje škálu švitoření, pískotů a kňourání, mňoukání a někdy i zaječí. To dělá, když si snědla něco dobrého a má pocit, že už v misce nic nemá. Vyřešila jsem to tak, že jí dám kousek cukety nebo dřívko a ona odvede svou pozornost na novou věc a tak přestane ječet. Ječí doopravdy velmi málo, dělá to většinou hned ráno, kdy poodtáhne křidélka a začne štrádovat po bidýlku sem tam. Tehdy vezmu kropítko a pokropím jí a ona se načechrá a třepe hlavičkou a ocáskem, myslím, že ji to baví.

Do klece jsme vyzkoušeli pověsit houpačku, ale byla to málem její a naše smrt. Jak se vyděsila a začala létat po kleci, tak jsem houpačku ihned vyndala a řekla si – už nikdy více – je konzervativní, tak jí tak musím brát. To, že je velmi konzervativní, jsme poznali taky na nové kleci a miskách na jídlo. Chvilku to trvalo, než si zvykla na velkou klec a jiné misky a jiný výstup z klece a do klece. Misky nám pravidelně vymrskla na zem a bylo. Ale dávala jsem jí je tam ihned plné zpět a velmi klidným hlasem jsem ji ujišťovala, že to jsou misky s jídlem a že bohužel jiné nemám. Zvykla si, vymrskne je jedině tehdy, pokud si myslí, že by tam měla dostat něco jiného, či další nášup. Má ráda petrželovou nať, cuketu, mrkev, okurku salátovou, dokonce si už vzala i jahodu, jablíčko. Ale jak říkám, že je velmi konzervativní a k novým pochoutkám přistupuje opatrně a ostražitě. První jahody se velmi bála a ječela, tak jsem to vzdala. Dala jsem jí jahodu teprve před pár dny, kdy už bere věci z prstů. Teď právě vylezla z klece a preluduje.

Jediný smutný bod našeho sbližování je, že chodíme s manželem oba dva do práce. Takže ráno je v kleci a na oběd klec otvíráme, aby si vylezla. Ale ona je v kleci až do tří hodin i s otevřenými dvířky a teprve až přijdeme ve tři hodiny domu, tak vyleze a kouká, jak jí opět všechno vyměňuji a dávám jí do zobáčku mlsku. Vlastně sluníčko zapadá a ona teprve vyleze z té své kukaně a začne preludovat. Možná to je i tím, že pustíme TV, tak to musí nějak komentovat. TV jsme jí přestali ráno, když jdeme do práce pouštět, aby na ni neměla nějaký zlý dopad i když je klec mimo obraz. Křídla si pravidelně posiluje mácháním a sem tam uletí do prostoru, to někam chvála Bohu zapadne, aniž by si ublížila. Tak ji pomalu, jako husopaska nasměruji ke kleci a ona si tam přeletí, vyleze nahoru a je spokojená, jak nám to hezky nandala. Rukama jí ještě neberu, protože mě už na samém začátku procvakla prst. Tak to dělám krůček po krůčku a ona si sama doťape tam, kam to potřebuji a pak už je to jenom na ní a jejím letu. Ale doufám, že se přestane ruky bát a že k nám najde cestičku a důvěru. Neječí, preluduje a má klid, snad to je dobrý začátek k přátelství. Ale svérazná tedy umí být i svéhlavá. Klobouk dolů všem chovatelům. Tak snad jsem napsala vše, pokud budete mít chvilku času, napište, zda bychom měli něco pozměnit, napravit, udělat – jak říkával můj tchán – aspoň neumřeš blbá… Milena
 

24. 3. 2006 – Papouškova smutná minulost a všední radosti

Manžel se vrátil ze služební cesty. Byl doma v Česku a nakoupil dle vašich rad krmení, dobroty, přípravek na odčervení, desinfekci na mytí klece, pár hraček a chytré knihy, ze kterých čerpáme „rozumy“. Přesto jsem moc ráda, že si mohu dopisovat přímo s chovatelem. Vůbec se nedivím Vaší manželce, že se nechtěla vzdát mláďat. Takové bobky s korálkovými kukadly, plné dychtivosti bych taky opouštěla nerada. Jsou nádherná a je pravda, že mládě od chovatele je zcela jiné, než odchycené.

Jak jsme zjistili, naší Kače bylo ublíženo tolikrát, že budeme mít co dělat, aby se přestala bát ruky natolik, aby mi na ni přelezla, či dokonce se nechala pohladit po bříšku, či hlavičce. Nejen, že byla odchycena z přírody a od rodičů, ale byla ji velmi necitelně přistřižena křídla. Prožívám zároveň velkou lítost z utrpení a zároveň vztek na člověka, který si osvojuje být Pánem Bohem nad vším s tak obrovskou bezohledností a krutostí, že se mi z toho zvedá žaludek a utvrzuji se pouze v názoru, že my, jako člověk, jsme ta nejhorší zvířata na celém světě.

Když jsem se dívala na Vaše mláďata, jsou úplně jiná, než to naše. Kača má černý spodní zobáček, ale vrchní má narůžovělý a ocásek jakoby ne a ne zčervenat, jenom je tam malý náznak červené.Celkově je tmavší, než Vaše mláďata. (Kača je žako liberijský, pozn. M. B.).

Jinak je veselá, švitoří a někdy i upozorní, že je tady, vyvřísknutím. Ale to se snažíme ignorovat v případě, že v kleci všechno má, dřívečka na štípání, vodu, maškrtky. Jenom se zeptáme: „Copak je, co se ti nelíbí“ a jdeme ke kleci. Podáme ji dřívečko, které jí spadlo a proto asi zakřičela a ona přestane. Den začínáme tak, že ji zdravíme a ptáme se, jak se vyspala, přejeme ji hezký den a sundáváme přehoz z klece. Káča kouká, hlavičku má na stranu a já jí šeptám, že je to můj miláček a miminko a můj kulíšek. Opatrně ji otvírám klec a říkám jí, že vyměním vodu, maškrtky a papání a ona to pozoruje a už vůbec nevrčí jako dřív. Když zase zavřu klec, ona začne pobíhat po větvičce, trochu roztáhne křidýlka a začne popiskovat. Myslíme si, že chce pokropit a tak ji manžel pokropí. Ona se načechrá, podrbe nožičkou, zatřepe ocáskem, ale přestane popiskovat. Nevím, zda děláme správně – připadá mi to, jako když ji vezmu vítr z plachet, že třeba chtěla něco jiného, než pokropit. Potom ji dáme čerstvé jídlo a pití a otevřeme ji klec. Já vím, že by neměla být puštěná, když nejsme doma. Ale vzhledem k tomu, že nelítá tak suverénně (ale zaplať Pán Bůh, že sem tam vzlétne) a máme možnost se na ni během dopoledne chodit podívat domů, jsme to riskli. Odstranili jsme s pokoje všechna rizika – dieffenbachie jsem dala do bytu pana generálního konzula, vánoční hvězdu k nám do ložnice. Zůstala jenom monstera, na kterou Káča moc ráda leze, sedí až na vrcholku opěrně tyče a kouká do dálky. Dále máme v bytě odnož fíkusu, tchýní jazyky a tři malé africké fialky. Zacpali jsme všechny možné mezery mezi zdí a skříní.

Její pokusy létat jsou stále lepší. Odlétne třeba směrem k televizi, zachytí se na zácloně a potom mírným pádem žuchne na zem. Pak odkráčí ke stolku, sedne si na trnože, já ji odkryji ubrus a ona si přelítne na gauč a z gauče na klec. Vždycky jí moc chválíme a dáme ji burák. Vyrušili jsme nějaké nahánění a sbírání rukavicemi, či do ručníku, protože ji tím přidělávali větší trauma, než když ji odstraním z cesty pár věcí, aby viděla na klec a ona si tam už cestu najde. Nedávno se mi podařilo k monsteře opatrně přijít s klacíkem a ona si na něj přelezla (sice trochu vrčela), ale nechala se poodtáhnout a nasměrovat na klec a odletěla poměrně dost veliký kus na svou klec. Byl to veliký úspěch.

Stále nemám jasno, zda ji mám ruku dávat pomalinku na chvilku do klece nebo když sedí na kleci. A burák za to, že otevřu klec a říkám – pojď, pojď ven Kačo. Podle knížky by měla při otevření vyjít na pokyn na ruku, ale nějak mi můj cit říká, že bychom toho chtěli od ní moc. Aby si na nás zvykla, aby si brala dřívka a cokoli z ruky (to jí jde velmi dobře), aby šla z klece . Myslím si – citem – že moc věcí najednou mi ji může vzít. Cit mi říká jít krůček za krůčkem k lásce a pochopení, k důvěře. A že nemusím mít papouška na povel a být jeho autorita. Hlavní je, aby se přestal bát ruky, ať už má burák nebo ne. Nemůžu chtít někde autoritu, když je tam strach, ostražitost. Na druhou stranu se bojím, abychom jí nedali příliš volnosti a ona nevyrůstala jako samorost. Nevím, v této otázce zatím nemám příliš jasno. Každopádně Kača dělá velké pokroky v uklidnění, švitoří a píská, hejbá hlavičkou jako kyvadlem, peří si nevykusuje, jenom si ho probírá a čistí svým mazem. Krmítka už neshazuje. Je opatrná, konzervativní na jídlo, novoty okamžitě pustí ze zobáku.

Chceme ještě udělat ptačí strom. Dostala už i větvičky jabloní, třešní a moc jí chutnaly. Tady rostou i mandloně i fíkovníky. Zrovna před našim konzulátem řezaly platany, tak jsem se chtěla zeptat, zda bych ho mohla použít jako ptačí strom pro Kaču na hraní, na šplhání a vůbec rozptýlení. Chtěla bych tam navrtat díry a do těch děr bychom pak dávali větvičky ovocných stromů , pampelišky i s kořenem a mrkev atd. Zjistili jsme s manželem, že se začíná krmit, když si sedneme ke snídani, obědu či večeři. Seděli jsme v jídelně a ona na nás neviděla, tak pokřikovala, že jsme si přesedli, aby na nás viděla, začala preludovat a pak vlezla do klece a baštila taky. Od té doby sedíme tak, aby na nás viděla.

Vím, že si možná myslíte, že jsme si koupili zajíce v pytli a že to bude velmi dlouhá a těžká cesta pro obě strany. Ale ten pocit, že jsme umožnili aspoň jednomu ptáčkovi v těch mnoha klecích tady v Turecku mít svobodu a volnost, byť v domácnosti, je krásný. A snad pozná, že ne všechny ruce jenom ubližují.

Já jsem se stala 22. 3. 2006 babičkou, tak se jdu jenom na otočku podívat na to naše vylíhlé člověčí ptáče. Milena
 

4.4.2006 – Naše společné sbližování a trošku ponaučení

Byli jsme tři dny na výletě v Burse. Poprosili jsme opět stejného člověka, který nám již Káču jednou krmil, aby ji krmil i nyní. Mysleli jsme si, aby nestrádala, že jí bude otvírat klec ve stejnou dobu, tak jak jsme to začali dělat my, ale chybička se vloudila. Večer kamarád volal, že Kačaba sedí v knihách, řičí jak kůň, pamlsky nepomáhají a nechce zpět na klec. Tak jsme ho instruovali jak a co a když konečně přeletěla na svou klec, řekli jsme mu, ať klidně zhasne a ona si do klece už zaleze a ráno ať se na ni přijde podívat. Ráno byla v kleci, tak vyměnil jídlo a pití, večer ji opět vše vyměnil a zavolal, že je v pořádku. Tak jsme ho poprosili, ať ji druhý den ráno pustí, protože se vracíme o den dříve a po návratu už vše obstaráme sami. Vraceli jsme se o den dříve a myslím si, že Kačaba měla radost, že se ji vrátila jistota a určitý řád do jejich dnů. Začala si čechrat peří, prozpěvovat, brala si každou laskominku, kterou jsme ji nabídli bez hlasových projevů. Měla jsem i takový dojem, že se jí rozsvítilo očičko a oddechla si – no konečně, už to mám za sebou, už jsou tady ti, co je znám. Z toho plyne poučení – „ Když se chová klidně a toleruje cizí lidi v naší přítomnosti, neznamená to, že se tak bude chovat i když tam nebudeme.“

Další poučení máme – „Nedělej úplně vše, co se píše v knihách o papoušcích.“ Proč? Protože máme jiné podmínky my a jiné podmínky měla Kačaba, než jsou ty psané v knihách. Trpělivost je jedna věc, ale cit - cit je ve sbližování mnohem důležitější. Nemůžu trpělivě ptáčka přemlouvat s nataženou dlaní nebo klacíkem tak, jak se to píše, když mi cit říká - ona se bojí, má strach. Kačaba si musí zvyknout nejdříve na mě jako na člověka, který jí neubližuje. A potom, po delší době se začne učit, že ruka která neubližuje umí i podrbat a že si na ni může vylézt, ale zase - pokud bude ona sama chtít.

Můj dosavadní úspěch byl ten, že jsem v ruce, ve které vždy něco dávám, už neměla nic. Kačaba přišla a velmi jemně mě vzala za prst. Neštípla, já neucukla a ona odběhla. Myslím si, že je důležitý čas, čas plný klidu a poznávání a zapomenutí na chvíle, kdy ji chytali. Čas zcela jiný, než se píše v knihách, kdy a za jak dlouho mám dát ruku do klece. Já nejsem chovatel, ale srdce mi vždy říkalo u jakéhokoli zvířete, které jsme měli a máme, že pokud nechci ztratit lásku zvířete, musím se mu věnovat tolik a dávat mu najevo, že má volnost, jídlo, teplo, domov a hlavně moji lásku, aby se necítilo samo.

Naše sbližování s Kačabou jde pomalu vpřed, jako bychom slepovali střípky něčeho křehkého, a bude záležet jenom na naši šikovnosti, abychom to slepili dobře. Náš každodenní rituál je - ráno přijdeme do obýváku, pozdravíme se s Kačou, řekneme dobré ráno Kačo, jakpak ses vyspala? a sundáváme při tom látku, kterou je přikrytá klec. Dělá to buď manžel nebo já, aby si zvykla, že jsme dva. Ona buď vyleze ven a mi jí ještě dáme rukou dřívko nebo kousek mrkve, jablíčka, senegalského klásku, prostě něco, aby si to vzala z ruky a zabavila se nějak. Potom jí vyměníme vodu, krmení. Ona se buď vrátí do klece a začne jíst nebo čeká, až nás uvidí u stolu, že taky jíme.

Pokud chce postříkat - tak ji ještě postříkáme. Začne komentovat den a vydává velmi příjemné zvuky. Samozřejmě, že se někdy stane, že najednou „vybřískne“ až nadskočíme, ale dělá to velmi ojediněle. Jak jsme vypozorovali, tak buď něco chce a nebo když usoudí, že se jí nevěnujeme. Na začátku vřískala neustále a vrčela při jakémkoli pohybu či vsunutí ruky do klece. To vrčení odbourala velmi rychle a přešla na svoje „pokecávání“ a vyvřísknutí omezila na docela snesitelnou mez. Když odcházíme do práce, otvírám okno na větračku za hustou záclonou a pouštíme jí rádio s příjemnou muzikou. Ona poslouchá zvuky zvenčí a už umí napodobit krákání vran, popiskování špačků a někdy se nám zdá, že mňouká. Taky si myslíme, že umí napodobit kýchání mého muže a dokonce třikrát po sobě - stejně, jako můj muž.

Naproti kleci jsme jí postavili "ptačí strom", který suverénně přehlíží, jako kdyby tam nebyl a pokud odletí z klece, tak kousek dál, přistane na knihách v knihovně. Když odcházíme do práce, tak jí říkáme – pa pa, jdeme do práce, ale přijdeme papa.

K obědu jí vyměním krmení, vodu a ona začne jíst stejně, jako my. Sedli jsme si totiž v jídelně tak, aby na nás viděla z klece a jak začneme klapat příbory, tak sleze do klece a začne se krmit stejně, jako její hejno.

Každý den jí dávám dva až tři buráky a to vždy, když se jí snažím ukázat ruku blízko ní, aby se jí přestala bát. Nevrčí sice už tolik, ale ještě tam strach z ruky je. Jednou rukou jí ukážu burák, aby si ho prohlédla a pomalu ho dám na konečky prstů druhé ruky a ona si ho vezme. Další burák jí potom dáváme když chceme, aby už šla do klece a my ji mohli zavřít a přikrýt, aby ji nerušila TV. Manžel sklidil dokonce úspěch, že Kača seděla na straně klece na bidýlku u otevřených dvířek a manžel na ni mluvil, že už je pozdě, že musí jít spát do klece a ona se pomalu přesunula do klece a on ji jenom zavřel. Pak jí dal burák a pochválil ji. Se zavíráním problémy nemáme, nějak ví, že v tu a tu dobu by měla jít do klece, buď tam jde sama nebo za burákem. Poslední dobou už dokonce stačí, že si začnu připravovat látku a ona už ví, že má jít dovnitř do domečku, což si myslíme, že je veliký úspěch.

S mluvením ji netrápíme, protože cítíme, že má sama se sebou co dělat, aby si zvykla, že je u lidí, že může z klece a do klece, že má pravidelné jídlo a maškrtky. A pokud někam odletí, necháváme jí klid, aby se dostala na klec sama, bez honění. Prozatím to jsou malé krůčky, ale myslíme si, že začíná být spokojená a klidnější. Jenom víme, že pokud někam pojedeme a necháme jí krmit stejné osobě, že jí necháme raději čtrnáct dnů v kleci, než bychom ji vystavovali traumatu, že jí bude někdo cizí nahánět do klece.

Také dáváme Kače pampelišku i s kořenem. Z prvního pokusu měla úlek: „Co mi to sem dáváte“, ale potom to zlikvidovala docela dobře. Nevím, zda jí můžu také dávat trávu ostřici, sedmikrásky, sojové klíčky, konečky fíkovníku, či i větvičky fíkovníku, protože jsme v zemi, kde fíky rostou volně v parcích a je jich tady hojně. Vařeným kuřetem opovrhla, vařeným vajíčkem taky - je to stará konzerva a připomíná mi mou prvorozenou dceru Kristýnu - cokoli nového měla na talíři, tak aniž by to ochutnala, řekla - tohle jíst nebudu... Kača dělá něco podobného - raději obleze celou klec, než by šla rovnou k novému pamlsku, který tam na ni číhá a určitě jí chce něco udělat.

6.5.2006 – Stále se něco děje

Musím se Vám pochlubit, Kače se velmi vylepšila křídla, která měla neodborně zastřižená od obchodníka. Díky pečlivému čištění si peří postupně odstranila a dorostlo jí lepší, takže létá jistě obloukem a dokonce se už orientuje tak, aby se hned něčeho chytila. Další pokrok - pokud totiž někam doletěla (na kytku, obraz, skříň), tak dvakrát již přelezla na klacík a na její původní malou klec, na kterou suverénně přeleze a já jí jenom opatrně nasměruji na její klec a ona odletí.

Další radost máme večer, když ji chceme v kleci přikrýt a ona sedí na nižším bidélku před klecí a nijak se nemá k tomu, aby tam vlezla. Vezmu látku, kterou ji přikrýváme a začnu na ni potichu mluvit, že je naše miminko a láska chlupatá, ale že musí jít už spinkat, jako ostatní ptáčkové venku a jdu pomalu ke kleci. Pomalu a ona mě poslouchá, dává hlavičku na stranu a pak zaleze, já ji pochválím, zavřu dvířka, přikryji ji a dávám ji dobrou noc. To je, co? Máme z toho velikou radost.

Teď jedeme na dovolenou, která je na měsíc, tak jsme si to rozdělili, aby tady byla bez nás jenom čtrnáct dní. Já jedu dřív než manžel, pak přijede manžel a já odjíždím za Káčou. Bude krmena kamarádem, který ji již krmil. Vím, že to není dobré a snažíme se být stále doma, ale někdy se to bohužel takhle vyvine. Snad nastane i doba, kdy mi přeleze na ruku a já ji budu moci přendat do přenosné klece a bude cestovat s námi.

Mějte se moc hezky, hodně hezkých chvil s vaším chovem opeřenců.
Milena a Kača

Pokračování příště ...